PIETNÍ SHROMÁŽDĚNÍ U POMNÍKU PADLÝM NEDĚLE 4. KVĚTNA 2025

Projev k 80. výročí konce Druhé světové války v Želechovicích

Milí přátelé, Vážení spoluobčané,

k průběhu Druhé světové války v naší obci, událostem kolem osvobození i k osudům těch, kdo se dokázali postavit agresorům, bychom mohli vést řadu jistě zajímavých besed, avšak dnes bych krátce zmínit alespoň 3 body, které je třeba si neustále připomínat.

Víme, že Želechovice byly po letech útlaku a poroby osvobozeny 4. května 1945. Máme to koneckonců uvedeno i na několika cedulích v této ulici. Již v předvečer však němečtí okupanti opustili naši obec a přesunuli se na druhý břeh Dřevnice. Mohutnou explozí vyhodili do povětří náš železniční most, čímž došlo rovněž k poškození řady domů. Například i v kostele byla vybita všechna okna, jako zázrakem však zůstaly nepoškozeny vitráže v presbytáři. Želechovice tak zůstaly v jakési zemi nikoho, Němci odešli, avšak osvoboditelé zatím nedorazili. Obyvatelé s obavami očekávali příchod fronty, schovávali se do sklepů, zabedňovala se okna. Po půlnoci, již 4. května se ozvaly další dva výbuchy. Němci odpálili lužkovský i přílucký most. Teprve v ranních hodinách k nám dorazila od Vizovic Rudá armáda, zatímco z jihu od Provodova přicházeli i rumunští vojáci. Nebyl však čas na dlouhé vítání. Němci obsadili protilehlé kopce Hamberek a Juré a začali naši obec ostřelovat. Jako odpověď zaujal sovětský minometný oddíl bojové postavení ve dvoře u Pekařů, část vojáků přebrodila Dřevnici, zatímco další s pomocí Lužkovjanů stavili provizorní most pro těžkou techniku. Boj za osvobození naší obce trval další dva dny a jak vzpomíná naše kronika, padlo zde za nás 7 vojáků Rudé armády a 25 dalších bylo raněno. Těmto patří náš velký díky a to bez ohledu na to, jak se dále osvoboditelé na našem území chovali a jaký další těžký osud s novou diktaturou naši zemi čekal. I na toto však nikdy nesmíme zapomenout.   

Nelze na tomto místě nezmínit naše oběti války. Víme, že z naší obce nemusely odejít desítky a stovky mužů bojovat na frontu jako za První světové války. Přesto se, jako v jiných těžkých dobách, dokázali mnozí Želechovjané postavit okupační moci. Někteří bojovali jako partyzáni, jiní se zapojili do ilegální organizace Naše pravda, která tajně zásobovala odboj
ve Vizovických horách prostřednictvím malíře Jana Kobzáně. V březnu 1945 u nás bylo zatčeno 30 osob, které byly po několik týdnů krutě vyšetřovány v Uherském Hradišti. Někteří z nich byli nakonec propuštěni, jiní transportováni do koncentračního tábora v Mirošově
u Plzně. To byli ti šťastnější, neboť se v pořádku vrátili po osvobození tábora americkou armádou. Nejtragičtější osud však čekal čtveřici našich spoluobčanů – řídícího učitele Václava Praxla, starostu Sokola a velitele hasičů Františka Vaculíka a dva syny bývalého starosty – Josefa a Ladislava Svělíkovy. Tito byli dobytčími vagony dopraveni do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku, kde vystupovali pod pažbami německých zbraní a následně byli nuceni celý den stát na dvoře. 10 dubna byli nahnáni do bunkru s plynovou komorou, kde tragicky zahynuli rukou fašistů a jejich těla byla spálena v novém krematoriu. Všem čtyřem hrdinům byla odhalena pamětní deska v naší sokolovně. Alespoň jmenovitě na tomto místě vzpomeňme další oběti, které za různých okolností při obraně vlasti či po odvlečení do Říše zemřely za Druhé světové války: Ludvík Macháň, František Starý, Josef Holub, Julius Svoboda, Leopold Pfeiffer a František Kašper. Jejich jména jsou vytesána do našeho pomníku padlých.         

Posledním momentem, který je třeba dnes zmínit a na který nesmíme nikdy zapomenout, byly okolnosti, díky kterým vstoupila válka do naší země. Poslechněme si fakta v několika bodech a ptejme se po podobnostech s děním v dnešním světě.

1. Na počátku stálo trauma země a národa – německého, který přišel o svou bývalou moc.
2. Objevil se vůdce, který národu slíbil, že jej učiní opět velikým.
3. Tato silná země napadlo svého slabšího souseda, Československo. Ne celé jeho území, ale z počátku jen část, aby zjistila, jak budou reagovat světové mocnosti.
4. Záminkou se stal údajný útisk její menšiny na našem území, v tomto případě Sudetských Němců.     
5. Západní i východní velmoci nám však nepomohly. Tenkrát by bylo ještě možno zabránit druhé světové válce, kdyby se svět spojil proti agresorovi. Všichni se však domnívali, že pokud obětují malou zemi kdesi na druhém konci Evropy, sami budou moci žít v míru. Uvěřili Hitlerovu tvrzení, že pokud získá Sudety, nebude již v Evropě vznášet žádné další územní nároky. Velká Británie a Francie tak podepsaly tragickou Mnichovskou dohodu, Sovětský svaz naivně uzavřel s Německem pakt o neútočení – dle svých ministrů zahraničí zvaný Ribbentrop – Molotov, v jehož dodatku si dokonce rozdělili další menší zemi – Polsko.
6. A dočkaly se tyto země míru? Dnes již odpověď známe. Netrvalo dlouho a nad Eiffelovou věží visel prapor s hákovým křížem, začala krutá bitva o Británii a plánem Barbarossa byl napaden Sovětský svaz.

Závěrem dovolte krátkou osobní vzpomínku. Když jsme se v páté třídě začali učit dějepis, paní učitelka Kalendová, mnozí ji jistě pamatujete, napsala křídou na tabuli latinskou větu – Historia magistra vitae. Historie je učitelkou života. A je to skutečně tak. Dějiny se v cyklech neustále opakují – v jiných kulisách, s jinými lidmi, ale principy zůstávají stejné. A kdo se z historie nepoučí, je odsouzen k tomu si ji znovu prožít. Autor textu: Pavel Hurta